• Tři týdny ve znamení levandule: parfémové i neparfémové střípky z cest po Francii (díl 1. sever)

Romana už na mě práskla, že jsem se o prázdninách skoro tři týdny potulovala po Francii, hlavně po té jižní: po Provence a po Azurovém pobřeží. V plánu bylo udělat asi tak milion fotek fialových lánů kvetoucí levandule a v Grasse (centru parfémového dění) investigativně vypátrat, odkud že to přesně bere ten Chanel jasmín a růže pro svou slavnou pětku.

kanystr

Dárek k narozeninám od přátel. Konečně mám pořádnou zásobu.

Jako kdybych nevěděla, že nikdy nic nevyjde tak, jak si to člověk naplánuje. Ten nadpis neberte moc vážně: lánům levandule jsme se bohužel po celou dobu úspěšně vyhýbali. Jediná rostoucí levandule, kterou jsme za celou dobu potkali, byl jeden malý, vysušený a uprášený záhon ve výšce asi 1000m nad mořem, cestou z verdonského kaňonu. A v Grasse to taky nakonec dopadlo úplně jinak. Ale o tom více v dalším článku.

Jinak samozřejmě jsem na levanduli narážela všude a ve všech možných i nemožných skupenstvích, včetně levandulové zmrzliny. Tu jsem ovšem napoprvé nedala, neměla jsem odvahu, raději jsem si dala příchuť Grand Marnier, podle koňaku, který mám ráda.Jenže podruhé už jsem na levandulovou nenarazila, tak nemůžu říct, jak chutná.

levandule

Levandule aspoň z vlastní zahrádky

V něčem jiném jsme zase ale měli ohromné štěstí: skoro všude, kam jsme zrovna dorazili, se zrovna něco neobvyklého dělo, něco se oslavovalo, ať už to bylo výročí katedrály ve Štrasburku , fiesta v Camargue či ohňostroj v Monte Carlu.

Strasbourg

Začalo to hned po překročení hranic Německo – Francie a za tohle štěstí vlastně může Romana, která řekla, že prostě musím, MUSÍM!, navštívit muzeum Lalique a já tak dlouho zpracovávala svého drahého chotě, až zařídil ubytování ve Štrasburku, kousek od muzea. Při večerní procházce ke katedrále Notre-Dame (ve Francii se skoro všechny katedrály jmenují takhle), která není tak velká jako ta v Paříži, zato je ale vyšší, jsme zjistili, že se tu potlouká daleko víc lidí, než je obvyklý počet turistů. Evidentně se něco mělo dít, tak jsme chvíli počkali a dočkali se velkolepého představení k tisíciletému výročí jejího postavení. Fakt tam stojí už od roku 1015. Promítalo se stylizované video o její historii přímo na katedrálu (videomapping) a na závěr byl ohňostroj.

Ráno jsme vyrazili do Štrasburku vyfotit, co jsme večer nestihli a pak už nabrali směr Paříž se zastávkou v muzeu Lalique a ve Verdunu (to je to místo, kde byly za první světové války největší jatka).

Ranní Štrasburk

Ranní Štrasburk

Muzeum Lalique

Lalique je světově proslulá rodinná sklářská a šperkařská firma, kterou založil René Lalique a která se dědila z generace na generaci až donedávna, kdy ji převzala švýcarská firma Art et Fragrance. René Lalique začínal jako návrhář šperků a slavil tím ohromný úspěch. Na vrcholu své šperkařské slávy se ale zaměřil na sklo a setkání s Francoisem Cotym ho nasměrovalo ke tvorbě flakonů pro parfémy. Začínal v Paříži, ale svou vlastní sklárnu vybudoval v malém městečku Wingen-sur-Moder v Alsasku a tam je také muzeum a samozřejmě i stále funkční sklárny, jen se nyní zaměřují na křišťál.

Návštěva muzea fakt stojí za to, tmavé místnosti a nasvícené jiskřící a blyštící se sklo, křišťál a šperky. Neuvěřitelně křehká nádhera. Dík, Romano.

lalique

Malá ukázka, více bude v galerii na konci série článků o Francii

Verdun

Ve Verdunu jsme poprvé, ale rozhodně ne naposledy narazili na typický francouzský přístup – nic neřeší. Už vůbec ne takovou maličkost, jako v sezóně zavřený a opravovaný památník s muzeem. To dojedete do města Verdun a pak je to ještě hodně kilometrů k památníku. Všude ukazatele a nikde ani zmínka o tom, že je zavřený. Ale je tam spousta dalších památníků, kostel, bunkry a další připomínky těch jatek, takže úplně marná zajížďka to nebyla.

Křížků je hodně, přesto to není tolik, kolik lidí tady zahynulo.

Křížků je hodně, ale lidí tu zahynulo víc, kolem 700 000 během deseti měsíců!

Paříž

Paříž byla sociologicky nejzajímavější studie z celé dovolené. Pařížská část našeho pobytu byla totiž organizovaná. Organizovaná Francouzi, což už samo o sobě zní jako oxymoron. Jen Francouzi totiž mohou mít tu záviděníhodnou kombinaci sebevědomí a bezstarostnosti, s níž uspořádají setkání mládeže z deseti zemí Evropy, aniž by uměli kváknout anglicky! Však mají ti ostatní umět francouzsky, no ne? Takže jakožto nezávislý pozorovatel (Marťa tam byla za mládež, Jakub za město, já za manželku) jsem pozorovala a bavila se.

Nebyli jsme tak úplně v Paříži, ale v jednom z malých městeček na jih od Paříže, která metropole postupně pohlcuje. Naše městečko (nemyslím Ostravu) se s tímto a dalšími devíti v Evropě druží. Tak proto.

Pariz_zmrzlinar (600x800)

Pařížský zmrzlinář

Nicméně výlet do Paříže byl. Organizátoři mé očekávání nezklamali a vymysleli to fakt geniálně: patnáctileté puberťáky napřed dokonale znudili v parlamentu, pak je vzali pod Eiffelovku, nikoli však na Eiffelovku a pak je dorazili na pařížské radnici. Když konečně měl přijít zlatý hřeb programu, na který se ty děcka těšila, výlet lodí po Seině, tak zjistili, že vlastně neví, odkud loď odjíždí a než ji našli, loď odjela bez nás.

Pro dospělé zajímavá zkušenost – do parlamentu ani radnice se jen tak nedostanete, ale v patnácti člověk uvažuje jinak. Ale my tři jsme se vůbec do parlamentu nedostali – musely se předem poslat fotokopie dokladů kvůli bezpečnosti, a ač jsme jim to asi čtyřikrát posílali, po příjezdu jsme se dozvěděli, že naše doklady neměli, a tak nám nemohli vyřídit vstup.

Nejen v parlamentu jsou zostřená bezpečnostní pravidla: stejně tak jako v Paříži a nejen tam hlídají památky a turisty po zuby ozbrojení vojáci, tak i evropský pubertální výkvět všude doprovázeli hrozivě vyhlížející bodyguardi. Strach z teroristů je ve Francii všudypřítomný a to je smutné.

pariz_radnice (600x800)

Radnice v Paříži je obrovský renesanční palác s výzdobou bohatější, než má kterýkoli náš zámek.

Nejlepší moment z celé této sociologické studie nastal na konec, při závěrečném galavečeru. O půlnoci se obsluha rozběhla mezi stoly a jala se sbírat skleničky na víno a místo nich rozdávat takové ty levné, měkké plastové kelímky. Patrně se obávali, že po sobě těmi skleničkami budeme házet. Já si svou skleničku ubránila takřka vlastním tělem, ale ostatní to štěstí či odvahu neměli a od půlnoci pili víno z kelímků.

Ráno po galavečeru jsme konečně vyrazili vstříc té levanduli. Ale koukám, že jsem se tu zase moc rozkecala, takže o jihu příště a zatím

Au revoir, 

mirka_podpis

Reklamy

3 thoughts on “• Tři týdny ve znamení levandule: parfémové i neparfémové střípky z cest po Francii (díl 1. sever)

  1. Pingback: • Tři týdny ve znamení levandule: parfémové i neparfémové střípky z cest po Francii (díl 2. jih) | frangipani.cz

  2. Ahoj, já měla levandulovou zmrzku letos v Chorvatsku a opravdu chutnala….no levandulově :-) nebyla přeslazená, nebyla ovocná….docela hodně krémová, přirovnala bych ji k takovým těm dezertovým (třeba tiramisu), ale méně sladká a lehčí. Pro mě ideální mix :-)
    Jinak pěkný článek :-)

    To se mi líbí

Nebuďte sprostí, lidi.

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s