• Voňavý shopping v kouzelné Via Brera, Milano

Esxence Milano není jen výstava v Mallu, doprovodné akce se konají po celém městě: večírky značek a parfumerií, voňavé performance a prezentace nových vůní, které se třeba ještě nebo už nedostaly na výstavu. My tradičně, už od otevření milánské pobočky v ulici Brera, navštěvujeme Campomarzio, kde probíhá prezentace horkých novinek. Campomarzio má číslo popisné 6, ale ve skutečnosti je to první dům v téhle pěší historické uličce plné príma parfumerií. Romantickou ulici rozděluje náměstíčko se slavnou Pinacotecou. Letos jsme to s Mirkou vzaly z opačného konce ulice, než obvykle (protože jsem měla záměr koupit Žabovi na tomhle konci šampon v l´Erbolariu)…a kyž jsme se dovlekly do Campomarzia, neměly jsme už ani euro, ani kapku energie, zato plné ruce tašek a krevní oběh veselého aperitiva.

Na začátku, vlastně na konci, je několik osvěžovnen. Logicky.

Tam jsme si měly dát startovací presso, což jsme neudělaly, protože jsme uviděly Body Shop, a prý „jen tam na chvilku skočím“… Kdybyste ten obchod hledaly, je to vpravo od Loiuse Vuittona z Gambie. The Body Shop nabízí novou linii ELIXIRS OF NATURE která obsahuje pětici nových vůní na téma exotických květin s dramatickými názvy: Bowhanti, Kahaia, Nigritella, Swietenia a Widdringtonia. Názvy jsou zajímavé, ale vůně z kategorie „kdybych bylo životně důležité se navonět a všude jinde už měli zavřeno„. Pro mne sotva nositelné, nezajímavé tuctovky. Jediná, po kteréch bych sáhla, je typická letní opalovačka (kokos, ylang-ylang, jasmín) Kahaia, a to v případě, že by mi někdy došly peníze a zásoby Estée Lauder Bronze Goddess (ale ty mi nedojdou, chachá!). Ale jestli máte tyhle vůně opalovacích krémů rády a nechce se vám do nich vrážet peníze, zkuste Kahaiu.

 

Hned naproti je Diptyque, což zapříčinilo, že jsme s Mirkou přebíhaly ulici a pokřikovaly jsme na sebe …pojď už…to musíš vidět…pocem…pojď to zkusit… Prodavačku v Diptyque jsme tím zřejmě rozladily tak, že byla kyselá jako ta jejich octová vodička Vinaigre de Toilette, vsadím se, že to tam popíjí, když nemá zákazníky. Opovržlivě sledovala naše dětinské nadšení a dokonce se nám pokusila  zatajit dárkovou sadu s pěti kabelkáčema, ale my jsme ji objevily v  ceníku, donutily jsme ji přinést ze skladu, koupily a ještě jsme si řekly o hromadu vzorků. Ta si musela dát velkého frťana vinegretu jen co se na náma zabouchly dveře! Jinak jsme se s týmem shodli, že nejpěknější vůně Diptyku je stín ve vodě, L´Ombre dans l´eau. V butiku ho mají v limitovaném ručně broušeném flakonku, krásné.


Následovala neplánovaná zastávka v Pinakotéce, kde jsme si vyfotily selfíčko a slíbily se, že už příští rok se v Miláně pověnujeme taky kultuře…tak určitě, letos jsme nestihly ani jedno aperitivo.

Kousek od Pinacoteky je Olfattorio, které bylo nejzajímavější tím, že jsem před ním vyfotila Giorgia Armaniho kráčejícího do parfémového baru, račte si zvětšit foto. Pobavená krásná prodavačka se nás nejdříve snažila dostihnout s nabídkou novinek, ale pak (správně) usoudila, že není chobotnice, nechala nás lítat po obchodě a psala si SMSky – předpokládám, že s nějakou kolegyní, která zrovna neměla směnu, protože se vždycky rozhlídla, naskenovala nás očima, něco naťukala do mobilu a začala se pochichtávat. No co, jsme všude oblíbené zákaznice. Mne zaujaly ty zvířecí hlavy Annick Goutal, ale jen designem. Vůní mne upoutaly nové kolínské L´Artisan, obě, Sur L’Herbe je krásná jemná květinová kolínská a v Au Bord de L’eau je pěkný vodní tón, který ale není způsoben tím ohavným calonem, nýbrž nějakýma vodnatýma bylinkama. Siláž je velmi slušná, kolínské jsou to jen typově (citrusovky), ale díky plnosti a zpracování bych je klidně postavila do vitríny EdT. Cena byla pod 100€ (tuším 95?) a ano, vyplatí se to. Kdybych si dokázala vybrat, jednu z nich bych si rovnou odnesla. Důstojné pokračování značky pod novým majitelem, doufám, že si to nepokazí. Mirku nevím, co přesně zaujalo, protože jsem ji asi tři čtvrtě hodiny neviděla, jen jsem občas zaslechla „hele, Miller Harris!“ nebo „hele, znáš to?“, což jsou mluvnické otázky, na které se neočekává odpověď.

Když jsme pak náhodou potkaly u bizarního fialového oltáře Penhaligon´s, pozdravily jsme se a přeběhly přes ulici do protějšího butiku s úplně obyčejným názvem Profumo. Tak tady teprve začalo čoro-moro, završené další taštičkou, tentokrát v Mirčině ruce. Koupila si, na můj vkus po strašně rychlém rozhodnutí, něco úplně nového a neznámého, od hodně zajímavého parfuméra, kterému fandíme (a není to Luca Mafei) a neřeknu vám co to je, protože Mirka brzo napíše recenzi a myslím, že většina z vás o tom nikdy neslyšela. Jinak tohle Profumo…tak tam prostě musíte. Tam mají všecko. Uprostřed první místnosti stojí skleněná budka, do které vám stříknou vůně Frederica Malleho, vy tam strčíte hlavu a čucháte. Ptala jsem se paní, jestli je to něco ze Star Treku, decentně se tomu smála a pak nás nechala slídit po obchodě a dělat si, co chceme: hrabat se v zadní místnosti, kde mají kuchyňku Le Labo (jedna ze značek, kde marketing předbíhá vůni a já v životě nepochopím ty ceny – ten den mi byla dopřána ještě druhá taková). Hrabat se v suchých údech a kadidlech na oltáři Fragrance du Bois, otevřít všechny oudové tužky na pultě, fotit si selfíčka v zrcadlech, zkoušet hebkost štětek na holení…bylo vidět, že paní má radost, že nám chutná.

Po tomto butiku jsme usoudily, že do Campomarzia už nikdy nedojdeme a že je nám vlastně už úplně jedno, jestli ten den ještě uvidíme nějakou voňavku…do Merchant of Venice jsme aspoň nakoukly, protože marná sláva, krásné to muránské sklo mají (viděli jste, kde se vyrábí? Jen se podívejte, je to jedno z nejkrásnějších míst, co znám) a když z toho hýřivého butiku vyšel ten pán, tak jsem si představila, jak dovnitř vchází smutný dědek v černých gatích, šedém saku a hnědých polobotkách, uvnitř se zajiskří a ven vyjde tohle…

Tak to jsem neriskovala, nakonec měla jsem ty svoje nové růžové tenisky, tak jsem zduhovatět nepotřebovala a odpadly jsme na aperitivo a kapůčo.

Morálně jsme se podpořily a posíleny jsme se vykročily do Campomarzia. Po cestě nám ještě přišel do cesty butik s trávovou kabelkou, makovou šálou, šperky od Boha a parfémem pro Barbíny. To doslova, Magia2000 je duo módních návrhářů, kteří se už od roku 1999 zabývají haute couture pro Barbie. Takže i vůně Bambola patří plastikovým blondýnkám s obříma kozama a voní jako…prostě jako plastikové blondýnky s obříma kozama.

Konečně! Nechápu, proč nám trvalo přejít tuhle krátkou ulici čtyři hodiny, ale měla jsem pocit, že jsme dorazily do Mekky. V Campomarziu máme takový pocit domáckosti, základny, vlezem dovnitř, řeknem ciao, když je tam někdo nový, tak se představíme, oni (huby od ucha k uchu) nám vrazí do ruky brožuru s novinkama, zeptají se, jestli je chceme (ne!) a hybaj, odložte si (my tam vždycky trapně vlezeme s taškama od konkurence), foťte, zkoušejte, rozlívejte (letos mám bod já, rozlila jsem celý č. p. Rozy, a to teda není vodička…prý nevadí. Snad ještě ten den nějaký zákazník něco cítil). Mají tady komplet Roja Dove včetně limitek, tak já se tím vždycky na závěr pořádně navoním, abych konečně pochopila…a pořád jsem nepochopila – jo, Roja je další z té řady značek, kde prostě nepobírám cena vs. výkon. Jsem zvědavá, jestli dokáže být Killian napřesrok ještě kýčovitější. Litrový Kukdjianův parfém mne ohromil, prohlížela jsem to ze všech stran, než mi Mirka řekla, že je to voda do žehličky (no tak jasné, jak já bych to mohla poznat?). Vero Kern na výstavě obvykle nevystavuje, ale v Campomarziu vždycky představuje novinky – tady měla samozřejmě novinku Naja a jako: je to síla! Detaily si nechám na samostatnou recenzi. Já mám Vero hrozně ráda, je důkldná, nezahlušuje trh zbytečnostma, každá vůně je promyšlená a originální a baba by mohla hrát v American Horror Story sestru Jessicy Lange. A navíc ta divná národnost – Švýcarsko…no je zkrátka hustá.

Na závěr jsem si nechala tři extra špeky z Campomarzia: tři renegáti parfumerie, Geza Schoen, Marc Duchaufour a můj oblíbenec Mark Buxton se spojili do projektu Renegades a vytvořili trojici vůní, každý za sebe. Renegáti si říkají proto, že přestože prošli klasickým výcvikem, převrátili veškerá pravidla, používají syntetické složky pod názvy syntetických složek, žádné „jako pepř“, jejich vůně nenapodobují nic existujícího, ale jsou to impresse, dojmové vůně úplně nových zážitků a atmosfér. Ty vůně ve flakonech nejsou nijak převratné: každý z nich pracoval se svými oblíbenými složkami, vyšly z toho modrní syntetické pecky. Geza má dominantní bublavě-jasmínový hedion, Bertrand růžový pepř a Mark suchou kůži (zklamalo mne poněkud, že ne rebarboru ve vodce). Ale ty flakony! Ty ksichty jsou reálné a podle mého orlího zraku odpovídají skutečnosti. S Markem Buxtonem plánuji jednou utéct mému manželovi (ale nemůžu, dokud živí těch pět koťat) a když to neklapne, tak si aspoň koupím jeho bustu.


No, jinak to dnes večer dopadnout nemohlo. PS: postřehli jste ten nákup šamponu pro Žabu, co jsem avizovala na začátku?

Tohle se nedá přežít víc, než jednou do roka. Tak ciao na Esxenci 2018!

Reklamy

3 thoughts on “• Voňavý shopping v kouzelné Via Brera, Milano

Nebuďte sprostí, lidi.

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s